Noční Divočina číslo 11

Světla vlaku tě, bratříčku, dovezou na místo, odkud se rozběhneš do tmy. Koleje za tebou umlknou a ty míříš vpřed. Opuštěné domy šeptají o lidech, kteří tu dávno nejsou. Kolem starobylého chrámu, jehož kameny jsou nasáklé modlitbami i deštěm, stoupáš výš a výš, až k rozeklané skále, která se zvedá k nebi jako rozlomený hrot. Za ní se táhne omrzlý horský hřeben – ostrý, drsný, chladný. Vítr ti řeže tvář, měsíc tě provází a hvězdy z výše tě tiše sledují.

Pak se spustíš dolů, zrádnou a prudkou stezkou, dokud neuslyšíš šumění větví a nezahlédneš černé vody jezera mezi smrky. Svlékneš se a ponoříš, aby tě chlad pohltil a smyl prach z tvé cesty. Vynoříš se s očima jasnějšíma a dechem ostřejším než dřív.

Posledním seběhem se vrhneš z kopce, až do města světel. A tam, bratříčku, tam na tebe budu čekat.